Ivana Lomová: Mizení

Ivana Lomová se v uměleckém světě stala známou malířským dílem, v němž hlavní roli hraje člověk. A to člověk ve svých každodenních situacích. Zpočátku bylo v obrazech lidí více, často zachycených při běžných aktivitách jako koupání v bazénu, odpočinek na pláži či procházka krajinnou. Řada maleb nás zaváděla do interiérů prostředí domova, v němž autorka malovala své blízké anebo své známé. Často zobrazovala svou rodinu a své dětství jako vzpomínku namalovanou podle rodinných fotografií. 

Jindy se na scéně objevili neznámí lidé zobrazení v každodenním městském prostředí – třeba v kavárně, v tramvaji či ve vlaku. V dalších Lomové plátnech se člověk obrátil k divákovi zády. A pak zmizel. Zbyly prázdné prostory. Stále jsme však hleděli do míst, která byla svým způsobem živá. Jako kdyby někdo jen na okamžik kamsi odběhl v momentě, kdy malířka malovala výjev před sebou. 

Poslední autorčiny malby potlačily i tento zbytek potencionální lidské přítomnosti. Máme pocit, že člověk se už nevrátí. Stoly jsou přikryté, na zdech zbyly stíny původně tam visících obrazů, na zemi se osaměle povalují papíry, knihy sešity. Nebo elektrické kabely, které nikam nevedou. V opuštěném pokoji stojí kosmetický stolek se zrcadlem, jež nemá koho zrcadlit. Z některých předmětů se stávají jakási zjevení: opuštěný stůl se vznáší, ze zdi na nás vykukují hlavičky omšelého plyšáka a na šachovnici poněkud strnule postávají nesourodé postavičky zvířátek. Jsme zaskočeni, nevíme si rady. Máme podezření, že obrazy Ivany Lomové nejsou jen o tom, co vidíme. 

Viditelné a neviditelné

V kontextu filozofie se téma neviditelného objevuje v různých podobách, a to často jako součást debat o lidském vnímání, realitě a transcendentnu či o vztahu mezi subjektem a objektem. Lomová maluje „viditelné“ stoly, židle a různé jiné předměty, které ale ve své opuštěnosti vzbuzují pocit, že se děje něco neuchopitelného. Zjevuje se cosi neviditelného, co vypráví o pocitech, emocích či co se váže ke smysly nevnímatelným představám. Lomová nám sice představuje materiální svět, avšak ve skutečnosti popisuje své prožitky a životní zkušenosti. Třeba prázdnotu, která zbyla po člověku, který opustil tento svět.

Pomíjivost

Všechno, co existuje, je z filozofického i vědeckého hlediska dočasné a jednou nezbytně zanikne. Toto téma je úzce propojeno s časem a jeho neustálým pohybem nebo změnou. Plynutí času tu slouží jako klíčový prvek, jenž odhaluje, že věci a stavy nejsou trvalé. Jinými slovy, čas ukazuje, že vše podléhá změnám a zániku a nic nezůstává stejné navždy.

Tak je to i s lidským životem, stejně jako s našimi zážitky a prožitky, které se odehrály v minulosti. Obrazy Lomové jsou metaforou tohoto neustálého uvažování o konečnosti a nekonečnosti světa. V kontextu lidské existence může takovéto přemítání vyvolávat úzkost. V Lomové plátnech ale prázdno není skličující, ponuré či beznadějné. Je to prázdno naplněné výzvou ke kontemplaci nad daností reality a má v sobě sílu vzbudit v nás touhu nevzdat se a hledat smysl života a svou identitu.

© 2025 Ivona Raimanová