Existence bez existujícího

Obrazy Ivany Lomové mě baví. Dívám se na ně ráda. Je v nich ticho a prázdno. Hledím do opuštěných prostorů, kde po lidech zbyly jen holé židle nebo pusté ulice. Zírám na fasády domů s okny, za nimiž jako by chyběl život. Občas člověk v obraze je (většinou zády k nám). Stojí úplně v tichu, nehnutě a tkví v bezčasí. 

Pohledy do městských ulic, kaváren, úřadů, dopravních prostředků či intimních příbytků lidí – to jsou Lomové obrazy světa, který známe ze svého každodenního života. Ale něco je jinak. „Představme si třeba širokou ulici ve velikém městě: je léto a neděle, a protože ulice je stranou centra, je liduprázdná a do tohoto podivného kaňonu mezi činžáky pere prudké polední slunce odráží se od bílých stěn, padá na dlažbu, a odtud sálá vzhůru“, říká Miroslav Petříček ve svém eseji o rozumění. A pokračuje: „Ten obraz má pro mne význam. Prázdnota, mrtvé ticho a vyprahlost které sugeruje, nejsou samy sebou, nýbrž chtějí mi něco sdělit, označit. Tento obraz něco říká, ale říká něco jiného, než je to, co přímo vidím; rozumím mu jen proto, že jej dovedu přečíst jako metaforu.“ 

Čeho jsou metaforou obrazy Ivany Lomové? „Fascinuje mě čas. Čas je zázrak. Chci ho ve svých obrazech zastavit. Uchvacují mě vzpomínky na dobu, kdy jsem vyrostla. Je mi líto, že už to nikdy nebude. O tom jsou i mé obrazy Prahy“, vypráví autorka o svých malbách městských ulic.  „Chci zastavit čas a zůstat v osamění a odloučení. Tam cítím pevnost a něco, čeho se mohu chytit. Obrazem se čas zastaví. Myslím, že to je hlavním účelem umění,“ pokračuje Lomová. Pusto a prázdno může v někom vyvolat náladu hrůzy, avšak někomu může přinést pocit znovunalezení osobní jistoty. Pro Lomovou platí druhá eventualita. 

Malířský styl Ivany Lomové nás nejprve zavalí až obsesivně pedantským popisem fenoménů ve smyslu „to, co vidím, je to, co vidím“. Jenže fotograficky přesné vylíčení exteriority předmětné reality zde má jinou úlohu. Šifruje sdělení. Lomová nám totiž nechce předat informaci o tom, jak domy či ulice města se jeví prostému oku. Prostřednictvím uměleckého obrazu malířka „vyjímá ze světa (dané, chápané) předměty a tím je vytrhuje z příslušnosti k nějakému subjektu.“ To, co k nám hovoří z Lomové pláten je metafora. K jejímu pochopení nepotřebuji „mít vědomosti z řádu mechanismů nebo mechanicky vyložitelných věcí … nezáleží tu na jménech, neboť rozumění se nechce vyznat, dokonce ani nechce poznávat“. 

Setkání konkrétního verismu a nekonkrétního bytí, které mimeticky věrný popis zakrývá, je stěžejním momentem v tvorbě Ivany Lomové. Přesně tento moment činí z jejích obrazů enigmatické výjevy, kterým se snažíme porozumět. Domy, ulice, okna jsou vyňaty ze světa danosti a empirické exteriority. Plují v prázdnu a tichu věčného bezčasí bez vztahu k reálnému času a prostoru. Pociťujeme „přítomnost nějakého bytí, jež nepatří do oblasti Stejného, přítomnost, která tento okruh přesahuje a stvrzuje jeho „statut“ nekonečna.“

Ivana Lomová svým mistrovským zachycením prázdna (které je plné) velmi přibližuje pocit uvidění „ne-zjevného fenoménu“, existujícího jaksi vně jsoucen světa. Je to jev, který filozof Emmanuel Lévinas nazývá „il y a“ („ono je “). Lévinas říká: „Já chápu „Ono je“ jako fenomén neosobního bytí: jako „ono“. Vycházím v úvahách na toto téma ze vzpomínek z dětství. Dítě o samotě usíná, zatímco dospělí žijí dál; má pocit, jako by ticho v jeho ložnici „šumělo “. Je to něco podobného, jako když přiložíme k uchu prázdnou škebli; prázdno jako kdyby bylo plné, ticho jako kdyby zvučelo. Něco podobného můžeme pocítit také při pomyšlení, že i kdyby nebylo nic, nelze popřít fakt, že „ono je.““ 

To, co vidíme, je to, co nevidíme. Odtud pramení záhadovost Lomové obrazových událostí. Ono nedefinovatelné pusto a prázdno sugeruje představu dotyku s „existencí bez existujícího“. Uvidění něčeho, co se děje „za“ světem jevů.  Je to něco, „pro co není místo v řádu vědění“.  Nevím, s čím se setkávám, nevím, jakou má to „ono“ podobu. Ale rozumím. „Rozumění neví, ale rozumí.“ Nevědět je velký dar života. Proto mám obrazy Ivany Lomové tolik ráda.

Literatura:

Petříček, M., Němý obraz čili rozumění. In: Petříček, M., Znaky každodennosti čili krátké řeči téměř o ničem. Herrmann a synové, Praha 1993.

Lévinas, E., Existence a ten, kdo existuje, Oikoymenh, Praha 1997.

Lévinas, E., Etika a nekončeno. Oikoymenh, Praha 1994.

Petr Vaškovič, K Lévinasově pojmu „il y a“, aneb cesta od hrůzy k etice. Filosofický časopis, Filosofický ústav AV ČR, Praha 2020/6.

© 2024 Ivona Raimanová