Viktor Pivovarov: O tvorbě Ivany Lomové

Hierarchie žánrů

V klasické malbě existovala několik století tzv. hierarchie žánrů. V dnešní době se ovšem vše změnilo. Nicméně i v současném umění jsou oblasti, kde klasická hierarchie žánrů určitým způsobem funguje. O jakou hierarchii se jedná?

Na prvním místě byl vždy žánr historické a mytologické malby. Na druhém portrét, pak následoval žánrový obraz, potom krajina a interiér a na posledním místě bylo zátiší. 

V tvorbě Ivany Lomové jsou přítomné všechny tyto žánry kromě prvního a posledního. To je důležité pro pochopení pozice, kterou si ona sama v umění vybírá. Vždy je to pozice středu, pozice, která vylučuje extrémy. Podívejme se, čemu se autorka vědomě či nevědomě vyhýbá. Je to fantasie, exprese, různé mystické spekulace a podobné záležitosti. Vyhýbá se všem krajnostem a frivolnostem, které představuji příliš jednoduchý a levný způsob manipulace s divákem. Podobné strategie jsou nepřijatelné pro její uměleckou etiku. Možná ale proto vypadají její obrazy tak stroze nebo dokonce asketicky. 

Vztah k fotografii

Ivana Lomová maluje podle fotografií. V současném umění existují dvě hlavní legitimní linie vztahu obrazu a fotografie. První představuje přesný a téměř mechanický přenos fotografie do media malby. Nebudeme se nyní zabývat smyslem takového převodu jednoho media do druhého. Pouze budeme konstatovat, že smysl existuje a že v současném umění jsou skvělé příklady obrazů, které vznikly na tomto principu. Druhá linie představuje vztah, ve kterém je fotografie pouze impulsem pro další svobodnou tvorbu umělce, je inspirací, je jakousi hlínou, ze které může umělec modelovat cokoli.

Ivana Lomová nepatří ani k první ani ke druhé linii. Jak bylo řečeno, vybírá si vždy pozici středu. Její vnitřní touha vyhnout se krajnostem ji vede k tomu, že na jedné straně zachovává „objektivitu“ fotografie a na straně druhé se k ní nevztahuje jako k  posvátné krávě. Vkládá do fotografické předlohy vlastní opravy a změny pro diváka většinou neviditelné. 

Témata

Ivana Lomová pracuje v sériích. To znamená, že obsah není uzavřený v jednom obraze jako v kleci, ale rozvíjí se od obrazu k obrazu, má otevřený a dynamický charakter. Některé série, například Kavárny nebo Vlaky mají začátek a konec. K některým tématům, například vzpomínky na dětství, se vrací stále znovu a znovu. Toto poslední téma, totiž dětství, rodina, rodiče, vlastní děti je zatím jejím nejobsáhlejším tématickým okruhem.  Jeden z jejích obrazů se přímo jmenuje „Dětství“ a je na něm namalována dívka ve vodě. Je to velmi symbolický obraz. Ukazuje dětství jako očišťující zdroj, jako iniciaci, jako křest. Portréty dětí, rodičů, příbuzných nebo dívek, s nimiž se autorka identifikuje, jsou ale namalovány překvapivě stroze, tvrdě, jsou zcela zbaveny sentimentality. Sentimentálnost by přece byla odklonem od střední cesty, po které Ivana Lomová kráčí. To platí i o jejích autoportrétech. A také to platí o portrétech přátel, které představují další důležitý tématický okruh.  

Snad nebude příliš umělé, když stanovíme ještě jedno téma, které sice nemá zcela přesnou podobu, nicméně v tvorbě Ivany Lomové je stále přítomné. Tím tématem je Praha. Prahu vidíme na obrazech za okny interiérů nebo ve scénách z kaváren. Praha je příliš krásná pro současného umělce. A hledání krásy se stalo minulostí. Takže o Praze je možné hovořit pouze nepřímo, pouze skrze mihotavý odraz na okenním skle. Ivaně Lomové se tento nepřímý dotek s krásou Prahy daří, možná právě díky jejímu citu pro harmonii a strohost. 

Konečně je zde série obrazů na téma cestování. Zdá se, že autorka sdílí kontinentální komplex se svými krajany, komplex z uzavřeného prostoru, z něhož je zapotřebí uniknout, ujet k moři, do džungle, do hor, do dalekých krajů. Sama často cestuje a pod vlivem zážitků z těchto cest vznikají nové obrazy. 

To je strohé vyčíslení tématických okruhů. Mnoho nám nedává. To, co činí tvorbu Ivany Lomové pro nás tak hodnotnou, je atmosféra jejích obrazů, kterou můžeme s autorkou sdílet, a která nás emocionálně obohacuje. Již několikrát bylo řečeno, že její obrazy jsou strohé. Nyní nastává chvíle, kdy tento přívlastek musíme upřesnit. Jedná se totiž o zvláštní strohost, která neznamená nepřítomnost citu, ale která cit pouze skrývá. Při vší strohosti interiérů, krajin a portrétů jsou všechny obrazy Ivany Lomové proniknuté jakousi existenciální melancholií, jsou prostoupené pocitem času ponořeného do věčnosti. To její tvorbu sbližuje   s obrazy Edwarda Hoppera, což bylo několikrát konstatováno jejími interprety, ale i s tzv. holandskou žánrovou malbou 17. století. 

Modrá

Celá řada obrazů Ivany Lomové je v modrých odstínech. Je dokonce možné říci, že se jedná o  signifikantní barvu této umělkyně. Ve světovém malířství je obrazů v modrých barvách jen málo. Tato barva je totiž pro malířství obtížná. Už jen proto, že modrá barva má pouze chladné odstíny. Teplé odstíny modré neexistují. Pouze Mozart malby, jakým byl Picasso, si troufl na modré obrazy. Obvykle se modrá používá jen jako drahocenný barevný akord. Vzpomeňme modrá roucha v Hodinkách vévody z Berry. Ivana Lomová měla odvahu nejen hojně používat modrou barvou, ale celá řada jejích obrazů je malována pouze v modré chromatické škále. Její modré noční interiéry jsou skvělé! 

Modrá barva je nebeská. Je barvou denního i nočního nebe. V kulturním povědomí se tedy jedná o barvu transcendentálního. Nyní přichází opět chvíle, kdy je třeba prohloubit a upřesnit některá dřívější tvrzení. Bylo řečeno, že si Ivana Lomová nedovoluje žádné duchovní symbolické spekulace, že vždy zůstává v rámci zobrazení tzv. reálného života. Nicméně svými modrými obrazy, možná i nevědomě a proti svým uměleckým zásadám, dává této realitě, v níž jsme uvěznění jako v cele, jakýsi nevtíravý, nemateriální a transcendentní rozměr. 

© 2013 Viktor Pivovarov