PRAHA
2012–2021

Praha je mé dávné téma, ale “znovu” jsem jí začala malovat až kolem roku 2012, kdy už jsem se nějak přestala zlobit na architekturu, kterou jsem z donucení studovala. V tom malování bylo víc hledání ztraceného času, než že bych se snažila zachytit podobu města. Bylo to jako stopování vlastního dětství, možná to bude nějaký pud, zachycovat svědectví o době, ve které člověk žije. V Praze žiju celý život, asi je mi líto, že se tak rychle mění, i když mnohdy k lepšímu a chci jí nějak “uchovat”. Stopuju její podobu z 70. či 80. let. A protože “ďábel je v detailu” často je pro mne právě  detail velmi důležitý.

Myslím, že děti vnímají město, ve kterém vyrůstají, podprahově, nepřemýšlejí o něm, mají ho zkrátka zažrané. Zvlášť důležitý je pro ně parter města: chodníky, schody, pangejty, otlučené zdi, zábradlíčka, kanály, parčíky a lavičky, to je dějiště jejich her, dobrodružství, dramat a objevů. Tak jsme to alespoň měli my. Možná Prahu maluju viděnou spíš dětskýma než dospělýma očima. Všechny tyto drobné detaily města dnes mizí, věci se zjednodušují, čistí, volných prostor ubývá. A právě ty opomíjené, bezvýznamné městské prostory v sobě nesou silné emocionální náboje a vzpomínky. Tvary je v sobě uchovávají a když náhle uvidíme tvar staré kliky, poštovní schránky čí telefonní budky, vyskočí na nás celé trsy vzpomínek.

Později jsem se ještě zaměřila na interiéry. Čekárny, taneční sál, finanční úřad a podobná místa, i tam jsem ještě našla mnoho prostor, ve kterých bylo stále možné zachytit známou atmosféru těžkého normalizačního dusna, která by neměla upadnout v zapomnění.