Pták Ohnivák

Útroby lesa, husté neprostupné stromoví, cesta člověka do jeho nitra, fascinace organismem vegetace a vstupování do jeho hlubin, putování jeho peristaltikou, spočívání v jeho těle. Temná zákoutí, přítmí, stmívání, vlhko a tma. Obrazy Pralesů Ivany Lomové na nás vydechují potemnělou a úctu budící atmosféru sálající z hloubi spleti rostlinných těl, a přitom zároveň jaksi zvláštně zevnitř svítí. Divák, který se do pláten skutečně ponoří, může po chvíli ztratit orientaci. Najednou neví, co se kolem něj děje, je pohlcen a stráven organismem pralesa a projde-li bez újmy na zdraví fyzickém i duševním peristaltikou jeho větvoví, cítí se být zasažen.

Nejnovější obrazy Ivany Lomové, čerpající ze zážitků z cest po střední a jižní Americe, jsou z naprosté většiny zabydleny vegetací. Jen příroda a nebe, zvířata i lidé ustupují do pozadí a zůstává tu pouze předvědomé vědomí v pozici pozorovatele, které v úctě vnímá monumentální síly přírody a dochází až na hranici záhadných hlubin pralesa, hlubin nevědomí. Vidíme cestu, která však brzy mizí, ztrácí se a o kus dál už po ní není ani stopy. Těla lidí tu spíše chybí, jsou tušená, náznaková, osamocená, jsou přítomna jen zčásti, ztrácející se v záhadných temnotách podvědomí, odcházejí do říše stínů. Kdo ví, zda se kdy z živoucího labyrintu vynoří, jestli se vrátí a pokud vůbec, pak velmi pravděpodobně změněni k nepoznání.

Téma lesa a jeho tajemství se neobjevuje v díle Ivany Lomové poprvé a náhle. V sérii Noc, vzniklé v letech 2002 ? 2003, je toto téma poprvé soustředěně zpracováno včetně paralelních významových souvztažností se symbolikou snových rovin vědomí. Počínaje touto iniciací se téma lesa a pralesa, prohloubené živými zážitky z cest, stává zásadním námětem autorčiny současné malby. Ivana Lomová se už tolik nesoustředí na člověka, jeho konkrétní podobu a jeho jedinečný osud, ale do středu svého zájmu staví projevy síl, které člověka přesahují a mimo vliv jeho vůle jej formují. V průběhu dlouhého procesu vzniku drobnopisných obrazů se tak Ivana Lomová vrací k okamžikům prožitků své přímé smyslové fascinace monumentálním vegetativním organismem. Archetyp pralesa a jeho jasná významová paralela s lidským nevědomím a podvědomím, s nedohlednými propastmi našich duší, které si kdesi mimo naše každodenní vědomí existují, zanechává v divákovi dojem nutkavé fascinace. Je to místo tajemství, otázek a nejasností, zásadních zážitků a prozření. Ztělesněná duše, zobrazená ve své křehké nahotě nebo jen tušená, prochází pouť pralesem, vydává se na cestu do neznáma, překonává strach pomocí důvěry ve vyšší síly a v úctě k jejich velikosti. Mysl tak obrací události v zážitky a záznam zážitku zůstává otištěn v matrici obrazu.

Jako diváci se vtělením do obrazu pohybujeme na hraně konvenční komunikace a vnikáme na neznámá území výjimečných dovedností neomezeného prostoru našich myslí. Vstupujeme mezi obrazy, přibližujeme se jim nenásilným vcítěním a přijímáme je jako vyjádření imaginace. Kolem zní vlnění podvečerního pralesa, vzduch sytí jeho omamné vůně? vnímejme jej tedy plně, vždyť jak Ivana Lomová říká: ??budem tu jen krátce, sotva se toho stačíme dotknout??

Simona Vladíková
(úvodní slovo k výstavě; 12.10.2008)