Několik slov o tvorbě Ivany Lomové

V osmdesátých letech Ivana Lomová začínala jako ilustrátorka pro časopisy, noviny i knižní vydavatelství (s jejími ilustracemi vyšlo kolem dvaceti pěti knih převážně pro děti), věnovala se rovněž kreslenému filmu. Její tehdejší volnou tvorbu (pracovala převážně v technice pastelu) lze charakterizovat jako sebeironické a autoreflexivní obrazy plné vtipných nápadů a osobitého humoru. Rovněž přívlastek romantické je možné použít, i když se jednalo o romantismus se sarkastickou distancí. Zlomovým momentem v tvorbě Ivany Lomové byl rok 1997, kdy začala malovat podle fotografií, nejčasněji podle fotografií z dětství. Připravovala tehdy výstavu pro galerii Malá Špálovka s názvem Život je dobrý. Nejednalo se o přesné převádění fotografie do obrazu jako je tomu v případě fotorealismu, ale o jakési propojení mentálního a fotografického obrazu. Zajímalo ji spojit "objektivitu" fotografického snímku se subjektivitou vlastních vzpomínek. Navíc pastel, materiál s nímž stále ještě v této době pracovala, subjektivní složku podporoval. Nicméně zkušenost s vizuální informací, kterou nabízí fotografický snímek měla vážný dopad na další umělecký vývoj Ivany Lomové. Navenek realisticky působící fotografie je velmi záhadným fenoménem, protože "skutečnost" je zde předvedena pouze jako "čirá vizualita", tedy způsobem, jakým skutečnost nikdy ve skutečnosti nevnímáme. Irealita reality fotografického snímku Ivanu Lomovou fascinovala a tato fascinace se stala jedním z důležitých základů její další tvorby.

V roce 1999 v téže Špálově galerii vystavila cyklus obrazů s názvem Muži a ženy. Jednalo se tentokrát o jakýsi výzkum "mužské a ženské identity", vedle ironizujících obrazů supermenů představila expresivní žluté portréty ženských tváří. Koncepce výstava souvisela s některými událostmi v jejím životě a také s jejím zájmem o feminismus. Díla v mnohém ještě souvisela s její ranou tvorbou -- charakteristiky jako ironie, humor, pseudoromantismus bylo možné vztáhnout i na tyto obrazy. Byly však provedené nikoli pastelem, ale olejem, technikou, která umožňuje větší distanci. Navíc zájem Ivany Lomové o vizuální podobu věcí, přesněji o záhadnost "vizuality", pokračoval a prohluboval se.Věnovala daleko větší pozornost malířskému provedení a samotnému fenoménu zobrazování. Obrazy, které vystavila v roce 2000 v galerii MXM a v roce 2003 v brněnském Atriu byly po stránce formy vyzrálejší, aniž by však technika provedení převládala nad obsahem. Samo téma, námět zůstávaly pro Ivanu Lomovou stále klíčové. Výstava v Brně nesla název Dítě uvnitř a jednalo se o cyklus obrazů, které se vztahovaly k autorčině dětství.

Lze říci, že obrazy Ivany Lomové obsahují téměř vždy dvě rovnocenné složky, určitou až psychoanalytickou propracovanost vybraného tématu a zároveň fascinaci vizuální podobou předmětného světa. Témata, která si Ivana Lomová vybírá vždy souvisí s jejím životem, s rodinou, s přáteli. Zejména obrazy zachycují rodinné oslavy, svátky nebo portréty rodičů skrývají emocionální podtexty. Když v roce 2004 vytvořila portréty manželských dvojic, opět se jednalo o její známé, k nimž má osobní vztahy. V roce 2005 vznikla série obrazů malovaných podle fotografii, které dělala v době svého letního pobytu v anglickém pobřežním městě Worthingu -- obrazy plné zvláštního propojení krásy, pohody a osamění připomínající až existenciálně laděnou atmosféru Hopperovských obrazů. V celé tvorbě Ivany Lomové je, byť jemně a nenápadně, přítomný subjektivní prožitek, velmi subjektivní vztah k zobrazovanému předmětu.

Na výstavu v Galerii Rudolfinum byly vybrány obrazy Tance v předsíni, Mraky, Dvanáct, Dvě, Čtenářka, všechny předvádí svět mladé dívky, jedná se o dceru umělkyně, ale obrazy obsahují také autorčinu sebeidentifikaci s touto postavou. Čtenářka ve své modré a červené verzi je obrazem téměř "impresionistickým", obyčejná událost všedního dne, dívka pozorně začtená do knihy, balkon, světlo odpoledního slunce, modravé stíny. Ale má také svůj hluboký psychologický podtext, svou dávku existenciálně prožívané reality. Stejně tak fragment dívky otočené k divákovi zády a pozorující oblohu na obraze Mraky iniciuje v divákovi pocit jakési osamělé konfrontace dítěte s nekonečností přírody. Obraz Dvanáct představuje svět dvanáctileté dívky sice velmi radostně, avšak i on skrývá existenciální nejistotu. Postava tančící dívky se odráží v zrcadle, v iluzivním prostoru obrazu se tak nachází další fiktivní realita -- odraz v zrcadle, těžko říci, která z obou iluzí je tou pravou. Podobně je tomu i na obraze V salonu představující ženu u kadeřníka, jejíž busta se odráží dokonce ve třech zrcadlech, mimoděk si vzpomeneme na slavné Manetovo dílo Bar ve Folies-Bergére.

Tvorbu Ivany Lomové nelze označit ani za radikálně fotorealistickou ani za radikálně impresionistickou ani za radikální existenciální výpověď. Osciluje však mezi těmito třemi polohami. Ivana Lomová si uchovává vždy určitou věcnost a zdrženlivost. Neužívá krajních uměleckých poloh. Motivací její tvorby je touha uchopit všední realitu, vytvořit obyčejný obraz obyčejné skutečnosti. Ale skutečnost je neuchopitelná a neobyčejná a proto i její obraz (aniž by umělec musel použít vyostřené prostředky) může být mysteriózní a záhadný. Takovou povahu má navenek realisticky a obyčejně působící dílo Ivana Lomové.

Milena Slavická
(Text k výstavě "Imprese", Rudolfinum, 2005; 30.11.1999)